Barbora Walterová Benešová patří k našim osvědčeným autorkám a při příležitosti vydání své nové knihy Od mamuta k modelce nám poskytla krátký rozhovor:

Barbora Walterová Benešová

Novinka Od mamuta k modelce je vaší osmou knihou. V čem je naprosto jiná než ty předchozí?

Spíš bych řekla, že teprve šestou, první dvě jsem vydala samonákladem spíš pro svou rodinu. Poslední kniha vychází ze skutečných prožitků, zážitků a hlavně z mé vlastní přeměny. Tentokrát jsem nezabrousila do fantazie a nic jsem si nevymýšlela, což bylo možná o mnoho těžší. Snažila jsem se vše popsat tak, jak jsem to skutečně cítila a jak se všechna ta kila ztrácela. Vždycky mi byl v životě bližší humor a chtěla jsem se smát. Nevím, proč jsem se do svých knih snažila dávat vždycky tolik dramatu, když to pro mě nebylo přirozené. Prostě jsem se od svého prvního románu tak nějak vyvinula a posunula.

Nazvat se mamutem a podělit se o svůj hubnoucí příběh chtělo dostatek odvahy. Nebála jste se negativních reakci?

Nemám pocit, že by to bylo něco odvážného. Spíš jsem chtěla své čtenáře pobavit a některé čtenářky možná navnadit. Mám pocit, že když jsem to dokázala já, musí to zvládnout každý, protože silná vůle není zrovna mou předností. Většinou se pro něco dokážu neuvěřitelně nadchnout, všechno tomu obětovat a zase mě to velmi rychle přestane bavit. Negativní reakce přijdou vždy a na všechno, protože mám pocit, že díky anonymitě na sociálních sítích se to stalo v naší společnosti obrovským trendem.

Jak na vaši knihu reaguje nejbližší okolí? Přeci jen někteří se stali přímo součástí příběhu…

Moje rodina a moji nejbližší jsou v tomhle skvělí. Znají mě a berou mě takovou, jaká jsem. Už si zvykli. Hlavně můj manžel má v tomhle můj velký obdiv, málokterý chlap by dokázal ustát to, že si z něj jeho manželka dělá veřejně legraci. Ale my se nebereme příliš vážně a oba se rádi smějeme a navzájem se pošťuchujeme. Dobře si uvědomuji, že se mnou by žádný jiný mužský nevydržel. A moji rodiče jsou v tomhle stejní, přece jen si mě takhle vychovali a moje děti mají výchovu totožnou. Snažím se je naučit, že z ničeho není třeba si dělat těžkou hlavu a že s humorem se dá všechno zvládat mnohem lépe.

Pracujete jako tisková mluvčí Městského úřadu Mělník. Jak to jde dohromady s psaním knih?

Od té doby, co pracuji jako mluvčí, mám daleko větší chuť na psaní. Mám kolem sebe spoustu úžasných lidí, kteří mě neuvěřitelně motivují a aniž by to věděli, pomáhají mi. Jsme malé město, takže se v mém románu i několik z nich poznalo a zatím mě nikdo neuškrtil ani nežaloval.

Jakým dalším profesím jste se v životě věnovala a napomohly nějak vaší spisovatelské kariéře?

Pracovala jsem dlouhé roky jako novinářka. Prošla jsem deníky, regionálními novinami a dokonce i bulvárem. Hodně mi to pomohlo v tom, abych se vypsala. Jsem extrovert, jsem všude vidět a hlavně slyšet, takže i na svých mateřských dovolených jsem si vybírala brigády jako například průvodkyně na zámku nebo v místní kostnici. Dokonce jsem se i přihlásila a natáčela dokumentární seriál pro Českou televizi, který se zaměřil na ženy, které hledají dlouhodobě práci.

Pracujete aktuálně na nové knize, nebo si dáváte tvůrčí volno?

No samozřejmě, že pracuji na nové knize. Já vlastně neustále pracuji na nějaké nové knize. Jen se mnohdy stane, že z nové knihy se stane kniha stará a nedopsaná. Psaní mě velmi baví, naplňuje a hlavně uklidňuje. Já bych spíš brala to volno, abych mohla být tvůrčí. Mám totiž pocit, že mám v hlavě strašně moc myšlenek a nápadů, které potřebuji dostat ven na papír. Moje psaní je pro mě jako Brumbálova myslánka, kam ukládám všechny myšlenky, aby mi hlava neexplodovala. I když se většina z nich nikdy ani na veřejnost nedostane.