Rozhovor se Sarah Parsley 11. října 2021 – Posted in: Blog

Na konci září vám v nakladatelství Fortuna Libri vyšel první román Třetí zahrada. Jde se o historickou romanci z 18. století. Proč jste zvolila zrovna toto období a nesituovala hlavní hrdiny spíše do současnosti?

Popravdě ani nevím. Před Třetí zahradou jsem už napsala jeden román a několik povídek, všechno ze současnosti. Historický román jsem vůbec neměla v plánu. Prostě jsem si jednou napsala pár poznámek a potom další, a nakonec to z toho samo vyplynulo. Jakmile jsem už jednou byla v tom světě, začalo mě to bavit. Teď už si nedovedu představit, že by ten příběh fungoval v jiné době.

Sarah Parsley

Zakládají se některé části románu na pravdě? Čerpala jste z historických pramenů?

Snažila jsem se, ale nakonec jsem to vzdala. Šlo mi hlavně o příběh, nikoli o historickou přesnost, nakonec je to román, a ne učebnice dějepisu. Snažila jsem se, abych tam neměla vyloženě nesmysly, takže i když se ty události reálně nestaly, klidně by se stát mohly. Nella má k dispozici jen ty věci, které by měla i na sklonku 18. století. Jen k jednomu mě inspirovala skutečná událost, a to je týrání Nelly v klášteře. Čerpala jsem z příběhu Barbary Ubrykové, kterou dal do kláštera vlastní otec, protože se zamilovala do nesprávného muže a jeptišky ji krutě týraly 23 let, dokud ji nezachránila císařovna Alžběta Bavorská, známá jako Sissi. Pro Nellu jsem zvolila mnohem mírnější formu a kratší čas. Asi bych ještě mohla zmínit zajímavost, že Teplé lázně u Lokte, kam Nella cestuje, je starý název pro Karlovy Vary.

Co je na žánru historického románu nejtěžší?

Asi právě ty rešerše. Historie mě sice baví, ale nejsem v ní zase až tak zběhlá. Třeba zjistit přesné podmínky rozvodu byl docela oříšek. Například kněžna Zaháňská byla dvakrát rozvedená a třikrát vdaná, ale jakmile přestoupila na katolickou víru, byla druhá dvě manželství neplatná a jejím manželem byl opět ten první. Dlouho jsem si lámala hlavu, jak rozvést Nellino manželství, a nakonec jsem zvolila anulaci sňatku, ale jestli to bylo možné, to stále netuším. Také u výroby kosmetiky jsem si musela hledat postupy a ingredience a tenhle průzkum mě bavil. Několikrát jsem se musela rozhodovat, jestli je to pro mě skutečně tak důležité, mít to úplně přesně. Zvítězil příběh a jsem si jistá, že jsem udělala dobře.

Hlavní hrdinku po celou dobu její životní cesty provází bylinky, respektive zahradničení. Vychází to z vašeho osobního zájmu?

Ano, pocházím z vesnice a lásku k přírodě máme v rodině. Už jako malá jsem uměla pojmenovat kdejaký plevel a věděla, k čemu se používá. Kdybych žila v Nellině době, určitě by ze mě byla kořenářka. Trochu mě mrzí, že jsem to nepopsala víc dopodrobna, ale vynahradila jsem si to ve volném pokračování Třetí zahrady, kde mám jednu mladou kořenářku.

Vaším dlouhodobým domovem je Austrálie. Jak je pro začínající autorku složité, prosadit se v České republice, která je v podstatě na druhé straně zeměkoule? Proč nezkusíte psát pro australské čtenáře?

Čím déle žiju v cizině, tím mám radši češtinu. Líbí se mi slova, gramatika a to, že můžeme věci popsat mnoha způsoby a nemáme pevnou větnou skladbu. V Česku mám také přátele, a tudíž čtenářskou základnu. Nemohu nezmínit ani bohatou a dlouhou historii, z níž často čerpají i zahraniční spisovatelé.

Vzdálenost mi ztěžuje propagaci knihy. Křest, autorská čtení, veletrhy nebo autogramiáda, na to všechno mohu zapomenout. Mrzí mě, že jsem ochuzena o možnost živé interakce se čtenáři. Jedna pochvala nebo milé slovo by pro mě určitě znamenalo víc než sáhodlouhý rozbor na stránce Databáze knih, i když i na to se těším.

K té druhé části otázky, pro australské čtenáře psát zkouším. Mám to štěstí, že žiji v odlehlé části, kde se stále můžu setkat s tradičním způsobem života a aboridžinskou kulturou tak, jak ji turisté, ale i Australané běžně nevidí, a právě to mě inspirovalo k napsání románu z tohoto prostředí. Zatím je jen rozpracovaný, rešerše zabírají víc času než obvykle, ale psaní si užívám, protože můžu čerpat ze zajímavého vyprávění pamětníků i z vlastních zkušeností. Doufám, že se díky atraktivnímu tématu objeví i na pultech knihkupectví.

Co Vás inspirovalo a inspiruje při výběru tématu a při samotném psaní?

Mám asi štěstí, že mi stačí málo a všude vidím příběhy. Často je to sen, článek v novinách, útržek rozhovoru nebo fotografie. Například jedna novela vznikla na základě dvou vět v časopise, kde se psalo o ztraceném klíči, další román jsem napsala poté, co se mi zdálo o mladé ženě s protézou. Prvotním impulsem k napsání Třetí zahrady byl článek o stolistých růžích, které bývaly kdysi v každé venkovské zahrádce a dnes už jsou vzácné.

Máte specifický pseudonym Sarah Parsley. Proč nepíšete pod svým pravým jménem?

Tuhle otázku dostávám často, ale opravdu to není tak, že bych si tenhle pseudonym zvolila kvůli psaní. Žiju už 22 let v cizině, a tak jsem aspoň na sociálních sítích chtěla mít něco bez háčků a čárek, protože mi vadilo a vadí, jak lidé komolí moje jméno. Sarah Parsley používám už mnoho let, dávno před tím, než jsem vůbec začala uvažovat, že bych mohla psát i pro lidi a nejen do šuplíku. S pseudonymem jsem však spokojená, na obálce vypadá fantasticky a určitě bude lepší i pro mé budoucí australské čtenářky.
Na Databázi knih jsem však i pod svým civilním jménem, kde mám povídkovou a dětskou tvorbu.

Pracujete aktuálně na nové knize, nebo si dáváte tvůrčí volno?

Kdepak, žádné volno. V hlavě mám spoustu příběhů, které chtějí ven. Jak už jsem naznačila, pracuji na románu z prostředí australského vnitrozemí. Právě teď však dokončují dvě volná pokračování Třetí zahrady pod pracovním názvem Trnitá cesta a Vůně šafránu. Trnitá cesta je psaná z pohledu Dariena, a proto je pojatá mnohem dobrodružněji. Pro další young adult knihu právě hledám první zkušební čtenářky a pak se snad i ona dočká své tištěné podoby.

Třetí zahrada však stále zůstane moje srdeční záležitost. Miluju prostředí, které jsem stvořila a jsem ráda, že v něm mohu ještě chvíli pobýt při psaní pokračování. Chvílemi ani já sama nemůžu věřit, že zámky Nichelsberg a Růžová Hůrka ve skutečnosti neexistují. Doufám, že čtenářky budou mít při čtení stejný pocit jako jsem měla já při psaní, že uvidí Nichelsberg zrcadlící se v jezeře a ucítí růže a mátu na Růžové Hůrce. Že si stejně jako já zamilují Nellu, odpustí jí její špatná rozhodnutí. A i kdyby ne, určitě se nenajde nikdo, kdo by nemiloval Isabellu.